Jahůdková pohádka víly Tvořilka Švitořilky

Tvořilka Švitořilka a jahůdková pohádka

Je večer, už si lebedím v pelíšku a koukám – Tvořilka je tu. „Baf!“ Skočí na mě a směje se od ucha k uchu.
„Chceš slyšet pohádku na dobrou noc?“ ptá se.
„Jasan,“ já na to.
„Jasan nebo javor?“ chechtá se mi. Očividně má výbornou náladu. Ostatně, jako vždy. „Stejně nebude o stromu, bude o jedné lesní  jahůdce. Tak poslouchej…“
—-

V lese na paloučku vyrostla rostlinka. Dali jí jméno  Jahodník. Jahodník proto, že na něm rostou jahody. Ale teď tam ještě žádné nebyly. Byla to jen  malá zelená rostlinka. Na stoncích měla listy a v zemi své kořínky.  Aby mohl Jahodník růst, potřeboval půdu pro své kořeny, vodu v podobě deštíku a sluníčko, které jej hladilo po listech svými teplými, světelnými paprsky. Jahodník to vše dostával a mohl tedy růst. Rostl, sílil, krásněl a jak voněl! Byl už samý květ, uvnitř žlutý a okolo žlutého kolečka něžné bílé okvětní lístky. Není divu, že květy vábily včelky a čmeláčky.

Přiletěla včelka Bzzzz. Přistála na květu Jahodníku, na nožičkách měla papučky z pylu. Sosáčkem vypila z květu nektar a květ opýlila. Uběhlo pár dní a… stal se zázrak! Květ se proměnil v plod – malinkatou, zelenou jahůdku. Takové malé jahůdkové miminko.

Kořeny Jahodníku v zemi sílily, deštík zaléval a sluníčko hřálo. Jahůdka rostla a líčka se jí začala červenat. Rostla a rostla a rostla, až byla tak veliká, že se na ni všechna zvířátka z lesa chodila dívat. Tak velikánskou jahodu ještě nikdy neviděla.

Jednou šel kolem velký medvěd: „Brum, brum, brum… Co je to? Taková veliká jahoda? Ta bude moje! Počkám si, až dozraje.“
Další den šel okolo vlk: „Jé, jé, jé, co to tady jé… Jahoda! A jak véliká. Až bude zralá, přijdu si pro ni.“
Pak okolo cupkal malý mravenec: „Co to tady je? Co to tady je? Jahoda, jahoda, a jak je véliká! To by bylo něco pro mě a mé kamarády z mraveniště! Až bude červenější, přijdeme si pro ni.“

A jak sluníčko hřálo stále více, jahůdka byla červenější a červenější . A jeden den už byla tak červená, že červenější už být nemohla. Byla zralá, sladká a šťavnatá, prostě tak akorát.  Ten den se u ní sešli medvěd, vlk a mravenec…

Medvěd pravil: „Ta jahoda je moje! Já jsem z vás největší a nejsilnější!“
Vlk na to: „Ta jahoda je moje! Já jsem z vás nejrychlejší!“
Mravenec  volal: „Ta jahoda je moje, moje, moje! Já jsem z vás nejmenší a nejpracovitější!“

A hádali se, křičeli jeden přes druhého, začali se postrkovat, šťouchat,  štípat… už už to vypadalo na velký boj a rány, boule na hlavě… Když tu najednou se ozvalo: „Hůů, hůů, hůů.“ – Byla to moudrá sova, která bydlela ve starém vykotlaném dubu kousek od Jahodníku.
„Co je to tady za křik a hluk! Proč mě budíte! Co to tady vyvádíte!“  houkala rozčileně. Sovy totiž obvykle přes den spí. „Copak se nemůžete domluvit! Jahoda není nikoho z vás. Nav íc je dost velká pro všechny, tak si ji rozdělte!“

Medvěd, vlk i mravenec  zůstali překvapeně stát.  (To víte, moudrá sova v lese, to je autorita… J )
Nejdříve napadlo každého z nich: „Že není moje? Budu mít jahodu celou jen pro sebe… Jsem zvyklý vyhrávat. Já tu jahodu chci, nebudu se dělit. Ostatní ať si poradí!“ Tak tam stáli a uvažovali.
Náhle nastalo ticho, jen lehounce zašuměl vítr, pohoupal jahůdku, která se usmála a ještě více zvířátkům zavoněla. Sluníčko prozářilo celý les. Jak tam bylo krásně!  Medvěd, vlk i mravenec  zpozorněli. A pak se  znovu zamysleli: „Mmm… Ale bude mě to stát hodně energie, budu se muset se prát a soupeřit. Co když někomu ublížím… No, a taky bych nemusel vyhrát… to bych neměl vůbec nic. Když se rozdělíme, budu mít kousek, druzí taky. Musím ji mít celou? Jahoda je hodně velká, beztak bych ji sám nesnědl, bude mi stačit kousek.“

„Souhlasím.“ zvolal medvěd.
„Já taky.“ řekl vlk.
„Taky, taky.“  kýval hlavou mravenec.

Sova svým zobáčkem důstojně a slavnostně rozdělila jahodu na stejně velké tři díly. Zvířátka se podělila a móc si pochutnala. Medvěd a vlk každý na svém kousku, na třetí díl se seběhli  mravenci  z celého lesa.  Sova spokojeně pokývala hlavou a odletěla zpět do svého dubu. Zvířátka byla ráda, že to tak dopadlo a nakonec se z nich stali dobří kamarádi.

—-

Tvořilka dovyprávěla pohádku a zmizela tak rychle, jako se předtím objevila.  Slyšela jsem jen, jak mi ještě šeptá do ucha: „Všeho je tu dost pro všechny, vzduchu, vody, slunce, jahůdek, darů Matky Země… Nechť mají všichni přístup k této hojnosti v takové míře, v jaké opravdu potřebují ke spokojenému životu… A tu míru (toho Míru J) nechť si najde každý sám…“

Tak dobrou, jahůdkovou noc…

Blůďa

Jahudkova

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuálně a jeho autorem je Ivana Cviková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.