Bezinkový vánoční příběh, divadlo 17.12.2016

V sobotu nám naše děti předvedly krásné vánoční divadlo …………  https://www.youtube.com/watch?v=FfTjrxGdLDo&feature=youtu.be

Napsala ho Zuzka Váchová…

Vánoční příběh 

Žila byla holčička jménem Zuzanka, a ta viděla světýlko, u kterého ji bylo tak dobře. Cítila se u něj, jako by byla v náručí své maminky. Hřálo a objímalo ji. Za nějakou dobu holčička vyrostla a stala se z ní dospělá žena. Měla práci, rodinu, spoustu věcí na zařizování.. A v období Vánoc, kdy nestíhala vůbec nic, si vzpomněla na své dětství a na světýlko, které vídávala. Ale teď už ho neviděla. Ani si nemohla vzpomenout, kdy naposledy ho viděla. Kde může být? Ztratilo se? Či se jí někde schovalo? Zastesklo se ji po tom příjemném pocitu plném lásky a klidu, a tak se rozhodla, že to světýlko půjde hledat. Na půdě našla kouzelný plášť, který umí přenášet lidi časem. Zuzanka si dodala odvahu, přikryla se pláštěm a cink…najednou byla… Zuzka si sundala plášť, rozhlíží se kolem a ptá se sama sebe: „Kde to jsem?“ Tu najednou uslyší písničku: „V září, v září na léto jde stáři. Zlaté slunce září malátně a s únavou.

Švestky se modrají, jablka sládnou, podzim jde po kraji, rybníky chladnou. Obal se pavoučku, hedvábnou nití. Ulétni podzimu, nebo Tě chytí. V září…“ „Aha“, řekla si Zuzanka. „Jsem v září, třeba tady najdu to světýlko.“ A tak se vydala ho hledat. Jenže co se nestalo. V cestě jí překážela obrovská spletitá pavučina, která byla tak hustá, že se Zuzanka začala bát, že se přes ni nedostane. Ale našla v sobě sílu a odvahu a vyšla té pavučině vstříc.Doufala, že se jí podaří se přes ní opatrně protáhnout, jen aby se do ni nezamotala. Začátek cesty šel, a čím více byla v pavučině, tím více se začala bát a začala se do ní zaplétat. Pavouci, kteří pavučinu utkali, se už už těšili, až si na Zuzce pošmáknou. Zuzanka ale dostala nápad: zavolat na pomoc paní vodu. Před deštěm se přeci všichni pavouci schovají. A tak zavolala: „Paní Vodo, prosím Tě o pomoc. Uvízla jsem v této pavučině a nemůžu z ní ven. Zařiď, aby pršelo a vysvoboď mě, prosím!“ Paní Voda se jí zjevila a řekla: „Zuzanko, vážím si toho, že ses na mě obrátila s prosbou. Málo kteří lidé na nás věří a žádají nás o pomoc. Nebýt Tvého strachu, který Ti svázal nohy a ruce, zvládla bys to sama. Ale svou odvahu jsi prokázala tím, že jsi do pavučiny vešla, ráda Ti pomohu. Nechť započne déšť.“ A začalo pršet. Všichni pavoučci se rozutekli schovat se na suché místo a i pavučina se díky silnému dešti potrhala. Zuzanka byla opět volná. Paní Vodě ze srdce poděkovala a pokračovala ve svém hledání. Když však v září světlo nenašla, rozhodla se opět přenést se v čase jinam. Třeba tam najde to, co hledá. Zuzka se přikryla pláštěm a cink…ocitla se…

„To neznáte ježky, všude chodí pěšky, asi doma zapomněli svoje koloběžky. To neznáte laně, v říjnu skáčou na ně, parohatí jeleni, co maj oči zelený.“ „Tak teď mě plášť přenesl do října, třeba tady najdu to světýlko.“ Řekla Zuzanka a vydala se ho hledat. Jak tak šla, tak se pomalu začala tvořit mlha, až nakonec Zuzka vůbec nic neviděla a ztratila se. Bála se. Nevěděla, kudy má jít a navíc začala slyšet hrůzostrašné zvuky. „Brum, chro chro, wrow…“ Zuzanka vůbec nevěděla, co to je. Bála se, že je to nějaká příšera, která ji chce sežrat, ale přitom to byla jen zvířátka, která také nic neviděla a bloudila kolem ní. Po chvíli tápání si Zuzanka vzpomněla na Matku Zemi, že by ji mohla pomoci. Zvolala proto: „Matičko Země, jestli mě slyšíš, prosím, pomoz mi a vyveď mě z této mlhy ven.“ Tu se náhle Země začala otřásat a v zemi se začala tvořit malá prasklina. Zuzanka ji nic nevidíc nahmatala nohama a vydala se po ní. A udělala dobře, protože to byla cesta, která ji i všechna zvířátka vyvedla z mlhy ven. V tu chvíli Zuzka spatřila Matku Zemi, poklekla před ní a upřímně jipoděkovala. Na to ji jen Země odpověděla: „Pomáhám všem statečným a hledajícím srdcím.“ A zmizela. Když ani v tomto místě a čase Zuzanka světlo nenašla, přikryla se kouzelným pláštěm a cink…objevila se…

„Listopad je měsíc listí, tím si buďte všichni jisti. Spadnou dolů na travičku a zetlejí za chviličku. 2x Padá na ně deštíček a osuší je větříček. Síla proudí ke kořenům, nad námi se mraky ženou. Zima na nás všude číhá, to už v tomhle čase bývá. 2x Zahřejem se u ohně a bude nám parádně.“ „Jé, tolik barevných listí, no jó, přenesla jsem se do listopadu. Třeba je to světýlko schované právě tady.“ Řekla Zuzanka a začala se brodit v hromadě listí. Jak tak chodila a hledala, na malou chvilku zapochybovala o tom, že to světýlko vůbec najde. A tak si Zuzanka nevědomě přitáhla další zkušenost: Listí ze stromů začalo padat více a více, až měla Zuzka obalené celé nohy, které ji těžkly a těžkly, až se nakonec nemohla hnout z místa. Zuzanka stála na místě a přemýšlela, kdo by ji jen mohl pomoci? A tu si vzpomněla na vítr. Ten si přeci s lehkostí hraje s listím. „Větře, větříčku, zachraň mou dušičku. Odfoukni listy pryč, ať zas můžu dál jít.“ Pan Vítr se ukázal a ještě před tím, než se vzedmul celou svou silou, Zuzance řekl: „Tím, že jsi na chvíli zapochybovala a ztratila jsi víru, že dojdeš svému cíli, Ti ztěžkly nohy a nemohly pokračovat dál. Proto buď pevná ve své cestě a důvěřuj! Ale žes ušla takový kus cesty a požádala´s mě o pomoc, staniž se!“ A rozfoukal se tak silný vítr, který nadnesl všechny listy ze země a Zuzanka byla opět volná. „Děkuji Ti, větře! Za Tvou pomoc i Tvá moudrá slova.. Vezmu si je k srdci a pokusím se jimi řídit.“ A tak si Zuzanka nasadila opět svůj kouzelný plášť doufajíc, že tentokrát už to světýlko najde….cink…

„V prosinci sněží, mráz kolem běží. Zima je kočičce, hřbet se jí ježí.“ „Jé, to je bílo. Tolik sněhu už jsem dlouho neviděla. Tak, jak to říkal pan Vítr? S vírou, že světlo najdu, hurá za ním.“ dodala si sílu Zuzanka a opět vyrazila na cestu. Dlouho bloudila krajinou, hledala, kde ji jen napadlo, ale žádné světlo nenacházela. A čím delší dobu šla, tím více se její naděje vytrácela a Zuzanka to začala vzdávat. V tu chvíli se rozsněžilo. Z posledních zbytků sil se Zuzanka snažila vyhýbat vločkám a zahřívat se během, ale každá vločka, která se jí dotkla, ji zpomalovala. Zuzance byla větší a větší zima, až nakonec ztuhla úplně. „Pomoc, sluníčko, zahřej mě maličko! Vylez z mraků ven, ať je zas slunečný den!“ Zuzančino volání o pomoc Slunce vyslyšelo a když se zjevilo v celé své kráse, všechny vločky na zemi roztály a Zuzanka byla zachráněna. Slunce k ní promluvilo: „Zuzanko, Zuzanko, cožpak jsi neslyšela bratra Větříčka? Vzdala jsi to, a proto jsi tady málem umrzla. Jsi volná. Běž a hledej jinde, než jsi doposud hledala.“ Zuzanka samou vděčností nevěděla, jak ji má Slunci projevit za záchranu svého života. A tak před něj poklekla a řekla: „Tisíceré díky, zlaté Slunce. Slovy nedokáži vyjádřit, jak moc jsem Ti vděčná! Děkuji!“ V tu ránu se Slunce opět vyhouplo na oblohu a Zuzanka si vzala svůj kouzelný plášť…cink…

A Zuzanka se objevila v přítomnosti. Opět byla u sebe doma, byly Vánoce a Zuzanka pochopila, že její cesta je u konce. Byla smutná, přesmutná z toho, že se jí nepodařilo světýlko najít. Téměř začala plakat, když tu najednou uslyšela takové jemné cinkání. „Co to jen může být? Odkud to přichází?“ zeptala se Zuzanka sama sebe a vydala se za zvukem. Tu spočinula před velkou přikrytou věcí, která jí svým něžným hlasem volala. Zuzanka vůbec netušila, co to může být a plná očekávání sundala plachtu. Víte, co tam bylo přikryté? Zrcadlo. A víte, co se stalo, když se do něj Zuzanka podívala? Ve svých očích uviděla světýlko. Bylo to TO světýlko, které celou dobu hledala. A Zuzanka si uvědomila, že se neztratilo. Měla ho celou dobu u sebe, ve svém nitru, jen na něj v dospělosti zapomněla. Pochopila, že nikde venku světlo a štěstí člověk nenajde, jen ve svém srdci.

„Jsem strom, pevně stojící. Jsem voda, volně plynoucí. Jsem oheň, srdce živící. Jsem láska život chválící. Jsem bláto, stopy tvořící. Jsem zvíře, volně žijící. Jsem vítr, hravě letící. Jsem světlo všude zářící!“

A proto si toto uvědomění připomínejme alespoň jednou za rok o Vánocích a každý den podle toho jednejme.

Dnes je první Bezinkový den tohoto školního roku

5.9. 2016
Tak nám to dnes v Bezince vypuklo. Lehce jsme posunuli začátek, protože jsme chteli byt perfektne pripraveni. A nekriticky myslim, ze jsme. :-)
Hlavne zase vidim a s radosti sleduju, jak mame uzasne a nadsene pedagogy, coz je z mého pohledu to nejdulezitejsi. O pedagozích jsem mela prilezitost dnes trochu premyslet, když jsem jela autem, a po chodniku sly deti z klasicke skolky ve dvojstupu a vedle nich klopýtala pani učitelka na 15 cm podpadcich a chvili pote, když se jdu podivat k nam, tak pedagožky s dětmi zrovna lezou do kompostu pozorovat slimáky. :-) Trochu jiné světy. Každý at si vybere, který mu je blizky.
Také je dnešní den prvním dnem našeho dalšího vývoje a rozvoje Bezinky. Skoláci již nejsou v areálu v Palkovicích, ale našli jsme pro ně úžasné zázemí na Ostravici. Je to chata Ostrá, dokonale pripraveny dům, vcetne moznosti prespavani (coz hned první den vyuzije 10 deti), v nadhernem miste ,s dokonalými vyhledy (viz foto) a hromadou moznosti. http://www.chata-ostra.cz/.
Díky všem lidem a okolnostem, kteří nás k chatě dostali, díky za velmi vstřícného majitele.
Tak ať máme hezký školní rok!
Iv.img_1441

PF 2016

Děkujeme všem, kdo jste se v tomto roce podíleli či jste si užili Bezinku, bylo to skvělé. Ať je nám spolu dobře i v roce 2016.

Bezinka PF 2016

Zamyšlení nad dnem tatínků

Zamyšlení nad dnem tatínků

Když jsem na konci října přijela z dalšího prožitkového pobytu s intuitivní pedagogikou, uvědomila jsem si, že mnoho věcí v životě souvisí s nedostatkem mužů ve školství, které se pak projevuje úplně ve všem. Muži a ženy, to je asi půl na půl ve společnosti, tedy rovnováha a ta je nezbytná i v místech, kde chceme, aby vyrůstaly děti, aby se učily o životě, jak ho opravdu prožít, ne jen v radosti, někdy i smutku, ale opravdu prožít v celé kvalitě, kterou nám nabízí. Děti v rovnováze s ženským i mužským principem, tedy samy se sebou a takto mohou tvořit svůj život.

Tím, jak trávím mnoho času se školáky a je stejně holek, jako kluků, vnímám, že muži přemýšlí opravdu jinak a také přichází na věci a souvislosti jinými cestami. Zatím jsou děti obecně příliš mnoho času s ženami, ty dělají vše nejlépe jak umí a předávají také to nejlepší ze sebe, ale kluci/muži potřebují k růstu mužství muže, který jim bude předávat různé dovednosti přepestré šíře (proto je fajn společenství), aby mohli najít to své. Holčičky se zase potřebují potkávat s různými muži, aby se pak mužů nebály a uměly s nimi hovořit. A když člověk dělá to, co opravdu v životě dělat chce, pak je šťastný a o to by přeci při vzdělání mělo jít. Proto pro všechny, kdo se zůčastní dne otců, díky, že ukážete kus sebe dětem, ať je to cokoliv. Mohu-li doporučit, jen s nimi buďte, dovolte jim, aby vám děti ukázaly jejich oblíbená místa, naučily oblíbené hry, jen jim třeba nabídněte něco, co na tom místě napadlo dělat vás a užijte si to, zkuste se vcítit do té bytosti, kterou milujete nade vše a dopřejte to i sobě. Nás, ženy, prostě některé činnosti nenapadají, protože je neděláme a vy jo, takže užijte si dokonalý požitek z toho, jak úžasní jste pro svoje děti, pro všechny děti a to nejdůležitější, sami pro sebe, když se jen tak radujete a jste, s radostí tvoříte. Chceme dětem předat, že je život břímě nebo příjemný výlet?

Já jsem pro výlet a toto vše se bude dít na začátku prosince v bezince:)
Děkuji Vám, muži, že jste si dokázali najít čas doplnit Bezinku o Vás, vždyť je to společné dílo:)

Vyděláváte peníze, aby mohly takto vaše děti žít, můžete nahlédnout pod pokličku a zjistit, jak vlastně žijou, co dělají a tím pádem lépe nacházet témata ke společné řeči. Proto to pořádáme!

S láskou

Lucie Cz.

To je Patrik, náš pedagog. :-)

Patrik